Na hrobě seděla příšera,
cvakala zubama do šera,
nebo klátila nohama do šera, „já tady nebudu, já vocaď pryč pudu“, nebo „já tady nechci spát, není tu kamarád“
zařvala příšera do šera.
Z hrobu se vynořil první hnát, „já už tu nebudu déle spát,
máte tu zimu, dostanu rýmu“,
zařvala příšera do šera.
Z hrobu se vynořil druhý hnát, „já už tu nebudu déle spát,
jsou tady červi, jdou mi na nervy“,
zařvala příšera do šera.
Z hrobu se vynořil třetí hnát, „já už tu nebudu déle spát,
jsou tady stonožky, žerou mi ponožky“, nebo „jsou tady mechy, dostanu blechy“
zařvala příšera do šera.
Z hrobu se vynořil čtvrtý hnát, „já už tu nebudu déle spát,
rakev mě tlačí, vyskočím radši“,
nebo „je to tu k zlosti, ztuhly mi kosti“
zařvala příšera do šera.
Té noci stala se divná věc,
z hrobu se vynořil kostlivec, „já tady budu spát, je tady kamarád“,
zařvala příšera do šera.
Chce to zazpívat strašidelným hlubším hlasem,
pak to krásně zabírá.
KDO NEUMÍ ZPÍVAT, AŤ RECITUJE.
